SOS Kobaní
č.ú. 2700854655/2010

Bojiště pro děti

„Tady jsme měli s bráchou pokoj,“ ukazuje nám osmiletý Ahmed. Teď jsou ve zdech vysekané díry, vše je obestavěné pytli s pískem. Na zemi se válí spousta nábojů a stará děravá matrace. „Podívej, tady snajpr spal,” ukazuje Ahmed a zvedá ze země špinavý plecháček. „A koukej, tady z toho pil čaj. A tudy střílel,“ přiskakuje k díře ve zdi pokoje, bere do ruky klacek a ukazuje, jak střílí. Pak se otočí a střílí po svých kamarádech. Ti padají k zemi, pak vyskakují a začíná boj. Kluci jsou hyperaktivní a je v nich něco znepokojujícího, něco až moc dospělého. „Mýho tátu unesli Da´iš během bojů v Kobaní, je prý ve vězení v Džarábulusu. To jediné o něm víme,“ vykládá Ahmed jakoby nic a vzápětí skáče po kamarádovi, strhne ho k zemi a předvádějí souboj. Stojíme na střeše jejich domu, jsme v šestém patře, kluci běhají jako opice, naklánějí se přes nízkou zídku na střeše. České matky by měly z tohoto pohledu infarkt, jenže tady v Kobaní je všechno jinak – tady je pořád přítomna válka a to mění vše – životy, psychiku, způsob myšlení, životní hodnoty i hry dětí.

Doktor v ruinách

Doktor Hikmat Ahmad pracuje jako lékař ve zdravotním středisku Lékařů bez hranic v Kobaní. „Lidé mají psychické problémy, nemůžou spát, děti mají noční můry, přes den si hrají na vojáky, násilí považují za normální. Jsou tu děti, které viděly, jak jim podřezávají rodiče.”


Hikmat pomáhal zachraňovat životy po celou dobu bitvy o Kobaní. Rodinu – ženu a pět dětí – odvedl do Turecka do bezpečí a vrátil se do Kobaní, jež bylo téměř odsouzeno k záhubě. „Děly se tu strašné věci, děti dodnes volají ze spánku své mrtvé rodiče. Teď už kvůli zhoršeným vztahům s Turky nemůžeme vážně nemocné ani posílat do tureckých nemocnic. Nemůžeme nic,“ vypráví plynulou ruštinou lékař, který strávil 12 let v ruské Samaře. Za války neodmítl léčit ani zajaté příslušníky IS. „Jsem lékař, když mi přinesou tělo s rozstříleným břichem, neptám se, komu to břicho patří. Jednou jsem složil Hippokratovu přísahu a tu neporuším.” Jeho projev je emotivní, několikrát se v jeho očích objeví i slzy. Je lékař, chtěl by pomáhat, ale není čím léčit, nejsou přístroje, léků jen málo. Jeho další slova jsou hořkou obžalobou mezinárodního společenství: „Nikdo nám nepomohl. Po válce sem přicházeli zástupci mezinárodních organizací. Nevrátil se nikdo. Kde je Pan Ki-mun? Kde je svět? Kde je lidskost? Bojovali jsme proti IS nejen za nás, ale za celý svět. Kdybychom cítili větší podporu světa, mezinárodních organizací, určitě by nebylo tolik utopených na cestě do vysněné Evropy. Ale dokud tady v Kobaní bude poslední z nás, budeme tu žít, je to naše země a náš domov.“

Fotografie:

IS se Kobaní nechce vzdát

Píše se 25. červen 2015 a celý svět sleduje dění v Tunisku, kde mladý islamista napojený na IS postřílel na pláži čtyři desítky turistů, zejména Britů. A přesně v ten samý den povraždili bojovníci IS v Kobaní a okolí 320 lidí, z toho téměř 300 civilistů.


Jak se dalo čekat, se ztrátou Kobaní se islamisté jen tak nesmířili. Jen pět měsíců po osvobození zaútočili na Kobaní znovu. A tentokrát velmi zákeřně. „Zaútočilo sedmdesát teroristů, přijeli v šesti autech, byli převlečení za vojáky YPG a někteří mluvili kurdsky. Proto se jim podařilo projet všechny checkpointy. Přijeli v noci a začali střílet spící lidi. Ti si mysleli, že to jsou vojáci YPG, byli úplně dezorientovaní. Všechny postříleli. Pak se zabarikádovali v budově nemocnice, školy a restaurace. Boje trvaly tři dny, než se je podařilo zneškodnit,” vzpomíná novinář Baran Misko. Pak ukazuje na laptopu záběry z bojů během bitvy o Kobaní i při červnovém masakru. Natočil je spolu s místním kameramanem. Člověku při tom tuhne krev v žilách. Jedno odpoledne nás berou za mužem, kterému při masakru vystříleli celou rodinu – jedenáct lidí. Zůstal úplně sám. Osudné noci přišel na dvůr svého domu a tam stáli dva teroristé IS převlečeni za vojáky YPG. „Říkal jsme jim, co tu vyvádíte, vždyť jste naši lidi. Zbili mě. Jeden řekl, že mě nezabijou, protože mají příkaz staré muže nezabíjet,“ říká sedmdesátiletý Šajko Hassan. Vousatý stařík s bílým šátkem na hlavě mluví bez emocí, jako by v něm něco umřelo. „Nejím dobře, nespím dobře, život jako by nebyl...“

Snajpr, který prošel peklem

Velitel A.S. je charismatický muž v Kristových letech. Má dvě zvláštnosti – předně mluví anglicky a pak – přežil celou bitvu o Kobaní, a to působil jako snajpr v první linii. Tady jsou jeho vzpomínky:

Když IS zaútočili na vesnice u města Kámišlí, byl nedostatek bojovníků, kteří by se jim postavili. přihlásil jsem se jako dobrovolník. Předtím jsem pracoval v ideologickém křídle. Se zbraní jsem se naučil během dvou týdnů. Když jsem přijel do Kobaní, bylo už město skoro celé obsazeno Islámským státem. Šel jsem na velitelství a tam mi velitelka pro Kobaní dala kalašnikov AK 47 a granáty. Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to vybavení jak z druhé světové války.Granát, kde se musí odlomit pojistka a zapálit. Řekl jsem, že s tím nikam nejdu. Ona ale řekla: „Tohle je Kobaní, tak si to vem a běž!“

Pořádné vybavení jsem získal, až když jsem o ně obral mrtvé IS bojovníky. Mají skvělé a kvalitní vybavení – pušky s termovizí, lékárničky, M16. Nejdůležitější je vzít mrtvému Da´iš zbraň. Je to důležitější než ho zabít. A ještě líp, pokud je na ní krev. Je to zbraň, kterou zabil moje kamarády, a taky ta, kterou já teď budu zabíjet jeho spolubojovníky. A pak, my ty zbraně fakt potřebujeme, protože naše vybavení je prostě špatný. IS sem do Kobaní poslali speciální jednotky, dobré a zkušené bojovníky, kteří za sebou měli už mnoho bojů. To jsme pak viděli na jejich mrtvolách, že mají stará zranění. Bojovalo tu mnoho jejich bojovníků ze zahraničí – Britové, Čečenci, Kazaši, Rusové, Pákistánci, Maročani, Tunisané, Saúdové, Mongolové – přes čtyři tisíce ozbrojenců. Mrtvých těl jsme našli sedmnáct set. Pálili jsme je.

Kde jsou mrtvoly jsme poznali podle psů. Kde byla smečka, tam byly mrtvoly Da´iš. Psi se sem stahovali na barbecue i ze sousedních vesnic.

Da´iš měli ve všem systém, byli rozdělení do skupin a velmi dobře organizovaní.V je­jich řadách bojuje mnoho dětí, mladí kluci mezi dvanácti a šestnácti lety nejsou žádnou výjimkou. Většinou kryjou ty ostřílené a zkušené bojovníky.

Da´iš jsou jako mašiny, přišli, aby zemřeli, nebojí se ničeho a nikoho, jdou jen dopředu. Nikdy se nevzdají. Věří, že Bůh jim přinese vítězství. Věří tomu, že bojují za Alláha a za islám a věří tomu, že až zemřou v boji, půjdou rovnou do ráje, kde na ně čeká sedmdesát dva panen. Několikrát jsme našli v jejich domech drogy – bíle kapsle Captagon. Jsou na bázi amfetaminu. Když to berou, necítí bolest. Vy ho postřelíte do nohy a on jde dál! Jdou, pohled upřený jen dopředu a křičí Alláh akbar. My jim z legrace někdy odpovídáme Alláh snackbar. …Jen jednou za celou dobu jsem měl problém vystřelit a zabít, a to když proti mně šel starší vousatý podsaditý bojovník a kryl ho tak třináctiletý kluk. Nechtěl jsem toho kluka zabít. Ale v tu chvíli jsem věděl, buď já nebo on, tak jsem ho zabít musel..

…Nejvíc jsme se bál, aby mě nedostali živého. V kapse jsem vždycky měl poslední kulku schovanou pro sebe…

…Těch deset měsíců v Kobaní mě navždy změnilo Pohled mých očích se změnil…

„Náš“ dědeček v šátku

Dům, v jehož troskách pobíhá houf dětí… Na posledních dvou schodech sedí dědeček v šátku. „Když Da´iš vloni dobývali vesnice okolo Kobaní a začali se blížit k městu, odešli jsme do Turecka, stejně jako všichni. V tureckém táboře se nám ale žilo moc špatně a tak jsme se hned, jakmile bylo Kobaní na jaře osvobozeno, vrátili, byli jsme jedni z prvních, kdo sem přišel. Všude byla ještě mrtvá těla,“ vzpomíná Abdul Misto na svůj návrat do rodného města. „Měl jsem dva domy, z jednoho zůstala hromada betonu. Z toho druhého zbyla tahle polovina, jak vidíte,“ říká odevzdaně starý muž.

Didžla, snacha pana Abdula, připravuje v prvním patře oběd. Pod rezavým kotlem právě rozdělala oheň a do hrnce dala vařit vodu na zeleninu. Voda je pro obyvatele Kobaní jeden z největších problémů. Potrubí, které do města vodu přivádělo z nedaleké řeky Eufrat, bylo totiž zničeno a vláda má k dispozici jen čtyři cisterny, které však zdaleka nestačí. „Vodu si musíme kupovat, jeden barel stojí pět dolarů,“ říká Abdul. Ten se proti své vůli stal na stará kolena živitelem rodiny. Jeho syn Džamál zahynul při obraně Kobaní a zůstaly po něm tři děti a manželka. „Můj muž se rozhodl bojovat, přihlásil se jako dobrovolník k YPG. Bohužel po třech měsících jsme dostali zprávu o jeho smrti. Jsme na něj celá rodina pyšní, ale pro mě je to moc těžké, byl to dobrý manžel a nikdy na něj nezapomenu,“ říká Didžla, vdova po Džamálovi, která v rukou drží nejmladšího syna – malého Džamála. „Byla jsem těhotná, když šel bojovat. Říkal mi, že to určitě nepřežije a že mám dítě pojmenovat po něm. Nechtěla jsem, ale přání jsme mu splnila,“ vypráví mladá žena a dál už přes příval slz nemůže pokračovat.

Rojavská vláda dává všem rodinám mučedníků měsíčně kompenzační rentu sedmdesát dolarů. „To nám ale nestačí, naštěstí dostaneme občas příděl potravin, a abych rodinu uživil, začal jsem prodávat chleba,“ vysvětluje Abdul s tím, že denně prodá až sedm set balíčků kulatých placek. Z čeho ale opraví dům, netuší. Jedno ví rodina jistě – do Evropy nechtějí. „Co bychom tam dělali, nemluvíme vašimi jazyky. Naše doma je tady a tady budeme žít my i naše děti, i kdybychom zde měli zemřít.”

V Kobaní nejsi nikdy sám

Většina setkání s lidmi v Kobaní je originální, už proto, že obyvatele potkáváte tam, kde byste je normálně nepotkali. Lejlu Osmanovou potkáváme na střeše torza jednoho z rozstřílených domů. Na střeše dvoupatrového domu je vidět i vraky dvou aut. Během bojů totiž docházelo k tak mohutným explozím, že to vyhazovalo auta až na střechy okolních domů.


Lejla nás zve domů na čaj. Už se stmívá, a tak je doma celá rodina Osmanových. Celkem devět lidí počínaje malým kojencem a konče třiasedmdesátiletým dědou. Bydlí tu dvě rodiny dohromady. Všichni nás vítají jako ztracené dcery, objímají, podávají ruce. Za chvíli už máme na stole čaj a pistácie, které, jak se později dozvíme, rodina pěstuje. „Když jsme se vrátili z Turecka, museli jsme to nejdřív opravit a vyčistit od sutin, abychom tu mohli žít. Ale v Turecku nás bylo pět rodin v jednom pokoji, takže teď je to mnohem lepší a hlavně jsme doma,” vysvětluje otec rodiny Džalál Osman. Tento inteligentní muž mluví čistou kurdštinou a dříve pracoval jako ekonom pro vládu Bašára Asada. „Ještě jsem oficiálně zaměstnanec, ale už jedenáct měsíců jsem nedostal plat. Nemají nám ho z Damašku jak dopravit, protože v cestě je území Da´iš. A banky tu nemáme.” Obě rodiny tak živí jejich sady a pole. Pěstují olivy, pistácie, ovoce a len. Jenže válka si vybrala svou daň i v zemědělství. „Tisíce stromů byly během bombardování spáleny. Loňskou úrodu oliv jsme nestihli sklidit, protože se blížili Da´iš a my museli utéci do Turecka. Po celou dobu, kdy jsme byli pryč, se o stromy a pole nikdo nestaral, a teď máme obrovské škody. A do toho přišla letos vlna veder, která zkázu dokonala,” vysvětluje Džalál. Navíc nikdo nemá v Kobaní lis na olivový olej, a tak musí jezdit lisovat olivy do arabských částí a výkupní ceny jsou nyní mnohem nižší než před válkou.


V Turecku nebyli šťastní a hned jak to šlo, vrátili se. „Vypadalo to tu jako měsíční krajina. Všechno nám ukradli, všechno spálili. Dvacet let jsme stavěli a během chvíle je to pryč. Jsme z toho smutní, ale stalo se to mnoha lidem, nejsme jediní. Mezi lidmi v Kobaní je velká solidarita, všichni si pomáhají,” pokračuje Džalál.
Když od rodiny Osmanových odjíždíme, přináší nám babička ručně tkaný koberec a dvě ručně tkané tašky z ovčí vlny – tradiční kurdské. Jsme dojaty. Za pár dní se k nim vracíme s pár dárky od nás – křišťálovou miskou, žirafou pro miminko a šátky pro ženy. Víc jsme toho z Česka nepřivezly. Rodina právě obědvá. Není zbytí, musíme zasednout na zem k obědu s nimi, ačkoliv jim nechceme ujídat skromné zásoby. Jejich srdečnost a pohostinnost je tak upřímná… Celá rodina s námi jde k autu a ještě dlouho za námi mávají, než se ztratíme za hromadami ruin, které obklopují torzo jejich domu.

Stoupneš na minu a letíš

Devatenáctiletého Mustafu navštěvujeme u něj doma, kde žije s otcem a rodinou bratra. Vedle něj v invalidním vozíku sedí jeho postižená desetiletá sestra. Když jí spadne na zem lahev, Mustafa jí nemůže pomoci a láhev zvednout. Nemá totiž ruce. Místo nich mu pod lokty zbyly jen pahýly. Je jedním ze stovek obětí nevybuchlé munice a min nastražených islamisty, než se z města stáhli. „Šel jsem po ulici a viděl batoh, zvednul jsem ho a podíval se, co je uvnitř. Bouchlo to. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, viděl jsem krev a byl v šoku. Až pak přišla bolest. Taky mám něco v noze a nevidím na jedno oko. Od té doby jsem pořád nervózní,” vzpomíná Mustafa a celou dobu našeho povídání podupává nohama. Pak mu bratr přinese protézy. Rychle si je nasadí, ale moc s nimi dělat nemůže. „Jsou nefunkční, a to mě stály jedenáct tisíc dolarů. Musel jsem do Istanbulu a otec kvůli tomu prodal dva domy,” rozčiluje se. Mustafa nakonec přizná, že by chtěl do Evropy, protože tam je dobrá zdravotní péče pro něj i jeho postiženou sestru. “Jenže nemůžu, nemůžu bez rukou totiž plavat,” dodává s vážnou tváří a my nevíme, zda se smát nebo plakat.


Celkem už v Kobaní zemřelo 131 lidí, kteří šlápli na minu, a dalších 31 lidí, kteří město odminovávali. Přes sedmdesát lidí přišlo o končetiny. V celé Rojavě přitom není jediná nemocnice, kde by jim někdo mohl udělat protézy.

 

Příběhy z Kobaní